Eida.cz - Podzimní výlety

Ke konci října vždycky přijde krátké přechodné období, kdy se pohodové léto pozvolna změní na kabátové dny. Letos nic takového téměř nebylo, skok do zimy přišel nečekaně a přímo. A přesto. Podzimní příroda dovede vymalovat takové pohledy, které vyloženě svádí ke sbírání kaštánků a k výletům, ať už tradičním, nebo méně tradičním. Tohle je příběh o posledních z nich, neboť času na průběžné psaní se zase nějak zatraceně nedostává.

Poslední říjnové dny, kdy se už roční období přehouplo do krásného zlatavého sychrava, patřily druhé liberecké výpravě. V Liberci jsme byli už v září, to abychom si pořádně prohlédli všechny možnosti a příležitosti, takže to vlastně ze začátku nevypadalo jako žádná zvláštní výzva. Ale jak už to bývá, hned ráno začalo mohutně pršet a chudák auto v takovém počasí protestovalo a prskalo a vůbec vyhrožovalo, že možná ani nepojedeme ze dvora. No, stalo se.

Nahoře na Liberci je spoustu krásných možností na výlet, hlavně když se do toho zapojí hledání různých portálů a objevování koloritů. Při té minulé výpravě se ukázalo, že kousek opodál od naší cílové destinace existuje poutní místo, které určitě slouží jako přistávací plocha pro lodě mimozemšťanů a ještě ke všemu je tam tak krásný kostelík, jako kdyby ho z Tarmielu vystřihli. Z druhé strany k němu vedou dlouhé schody s křížovou cestou a světe div se, každý z křížků je portálem, každý druhý kámen za křížkem také. 

Minulým zajímavým úkolem bylo dojít do botanické a pokusit se tam něco vystrašit, případně k ZOO, nechat se olíznout od okapi a pokud se to podaří, sehnat dinosaura. No a minule se sehnat dinosaura nepodařilo, ale na zemi byla ulita a spoustu dětí v krásném slunném dni chodilo na výpravy, takže se to trochu vyrušilo. Bohužel tentokrát pořád z nebes hrozil neustále déšť a kopce byly strmější než dříve. Klíčovým aspektem druhé výpravy se tedy nakonec stalo jídlo. Jeho zajištění si vyžádalo bezmála dvouhodinové cesty skrz různá úskalí a okolo technicky vyspělých lokomotiv a ZOO, kde kdákali nějací pelikáni, ale největším dobrodružstvím bylo nalezení dalšího kaštánku a jeho přidání do sbírky. Pak mě bohužel v nestřeženém okamžiku pokousal dinosaurus a od té chvíle to už všechno šlo z kopce. Tedy nejdřív do kopce, celkem ve spěchu, ale pak, pak to skutečně přišlo. Má králíková víla tvrdí, že nás cestou zpátky zasáhla karma za pokus optimalizovat provoz navzdory tomu, že si to jiní, divocí řidiči nepřáli. Přibližně v polovině nějaké silnice se ozvaly strašidelné zvuky a podsvětelné motory začaly postupně ztrácet výkon. Ukázalo se, že indikátor chladícího systému reaktoru posunuje svou ručku neustále do červené zóny, takže chtě nechtě muselo dojít k nouzovému zastavení uprostřed ničeho.

Byla tam naštěstí přítulná zastávka autobusů. Nadšení trvalo sotva pár minut a pak celou strojovnu zahalila pára, která čišela z chladících systémů a všechno se zdálo ztracené. Tak jsme si nechali trochu ochladnout, asi jako když se nechá chladnout nějaká ta pečínka, bohužel ovládací krystaly v panelu chladícího systému byly už poškozené. Zkoušeli jsme mávat na ostatní čipery, jenže byla od začátku nulová šance, že by to kdokoliv mohl považovat za přátelské setkání v nouzové situaci. Na protějším břehu však stála zdánlivě opuštěná nákladní loď. Při obhlídce se ale na můstku objevil člen její posádky a pozdravil jak největší důstojník - ono to mělo na značce ruskou vlajku, takže to asi byla loď z ruské flotily. Vysvětlili jsme si zhruba podmínky a důstojník vyndal náhradní krystaly, aby se ukázalo, jak to napravit. Ke zděšení však došlo v okamžiku, kdy nové krystaly prostě popraskaly ihned po vložení, takže jediným řešením bylo vyslat subprostorový nouzový signál a požádat o odvlečení alespoň na orbitu naší domovské planetky.

Jenže kosmírné telefony nefungují tak snadno, jak ukazují reklamy v televizi. Sice na 1224 byli všichni operátoři moc milí a ušatí a ochotní, jenže linka samotné ČP korábům v nouzi vykazovala určité ruchy, jakože to zazvonilo, pak bylo deset sekund ticho a pak celý hovor spadnul do zatracení. Je možné, že za to mohly nějaké speciální softwéry, proto často říkám, že je to na nic a nepoužívejte to. Nakonec jsme byli schopní zavolat pouze na osobní kontakty, které našim směrem vyslaly záchrannou operaci a bylo to. Krátili jsme si čas vzpomínkami na úterky u Terky a hádáním různých záhadných věcí, například něčeho jako jsou víly, totiž mozkomorů. Najednou se však z hyperprostoru vynořila konstrukční loď, která měla konečně k dispozici ty správné nástroje na závin, který nás dal do tahu a odporoučeli jsme se konečně z temnoty do domova. 

Divoký Vládius nás pak nechal čekat ještě další hodiny na mrazu, ale to už bylo tak tak, takže jsme nakonec byli rádi za cokoliv. Zábava nastala až dalšího dne, jsem se, jako opravdový kapitán, vydal svěřit celou loď do kosmírného servisu podobných korábů. Divoká mechanička se mnou nejprve sepsala prokotol a pořád tak divně koukala do jinýho hrníčku, že to snad dál ani nešlo. Zděšení dorazilo dalšího rána, nebo možná večera, kdy mě začala stalkovat na sociálních sítích a mezi zmutovanými přáteli se objevil zdivočelý vlčí Filip a ještě divočejší Turka! Ale višjak, tyhle věci prostě tak nějak dopadnou, takže nebylo nutné se tím trápit. Nějak v úterý odpoledne, kdy byl celý budník zas vzhůru nohama, zavolala. A vykládala, že krom chlazení reaktoru odešla i jednotka hyperpohonu a že bude nutné se rozhodnout, co by se tím tak asi dalo dělat. Nuže, nic zvláštního, tak jsme to tam nakonec nechali a měla se dít vůle. A děla se.

Mezitím ubíhal čas a po nějaké době se v Hradci zase konala výstava mazlivých koček, na kterou jsme se vydali jako největší páni! Je ale dobré, že se té akce účastnili i někteří mí čumáčci, takže mohli i oni z první ruky říct, že organizace byla hodně, hodně špatná. Na tak velký hotel s nenašla jen velmi malá prezentační místnost, do které zkrátka nebohé kočíky napěchovali v klíckách a udělali tak úzké uličky, že se tam tolik tisíc lidí zásadně nemohlo vejít. Bylo to velmi znát na vzduchu, který byl horký, vydýchaný. Koťátka to snášela tak, že ležela a relaxovala a snad si mnoho nedělala z tolika ošklivých lidí, z nichž mnozí přišli bohužel i s dětmi, pro které tahle událost rozhodně nebyla určená. Následkem bylo také to, že vlastně nikdo neviděl, jak hodnocení kočiček probíhá a kdo vlastně vyhrál.

Nicméně, jak to už tak nějak bývá, bylo zde k prodeji velké množství nových hraček, kočkolitu, kočičích lákadel, pamlsků, létajících věcí a suvenýrů ve tvaru kočky. Pro naše miláčky jsme něco málo vybrali a pak to na nich zkoušeli a zdá se, že to vážně mělo úspěch. Meow.

O nějaký den později, kdy se zas týden otočil kolem své osy, byla oprava hyperpohonu hotová a divoká mechanička na to měla nějaký názor. Ale nebylo to úplně podstatné, jelikož po dlouhé době nastal Davídkový víkend. Výpravy na Moravu vždycky tak nějak spadaly do velmi sychravých dnů a hned ten první se jevil jako nejsychravější, jelikož padla taková mlha, že to snad ani legální nebylo. Letošek se stal tak nějak prvním, kdy bylo všechno konečně jinak.

Bohužel od doby bojů a po ní se změnilo i to, co dřív bývalo docela dobré, a to konkrétně pohoda a zajištěná prosperita. Cestování na takové dálky mi už zkrátka dvakrát nedělá dobře, ale to už asi nikdo neopraví. Po cestě utrpení, kdy jsem si poprvé a navíc na platformě ČD vyzkoušel 2048, zatímco králíková vílka sosala divokou křížovku, jsme dorazili za padlé tmy do středu samotného Krna, místa dění. Tam, jak vidno, se divokost nikterak nezměnila.

Jako první stupeň našeho úkolu jsme zamířili za divokou Terkou a jejím medvídkem, přičemž jsme dostali poněkud zmatené instrukce, ale navzdory popisu cesty jsme dorazili do cíle a mohli si konečně odpočinout a podívat se na svět realisticky. Možná byl pohled na první pohled pesimistický, ale to všechno bylo zkrátka tou cestou nepřítulnou. Naoplátku jsme ji ale začlenili do projektu našeho společného klobouku, výtvarné výzvy, fertig, todáš. Myslím, že Terkovi si celkově udělali v rámci možností moc pěkný koutek Brna ve své duši a je jen a jen škoda, že zrovna stonali a nemohli se podílet na divokém dobrodružství, které následovalo.

Je pravda, že to byl původně jen koncept, ale jak jsme se blížili, dostával náš plán až příliš znatelné kontury a vyrojili jsme se přímo v Konceptu, na jehož špičce už seděl divoký Davídek a velmi profesionálně sosal dýmku, zatímco přemýšlel o nějakých věcech. Tohle byl asi tak nejšťastnější okamžik - vlastně nebyl - a na stěnách visely pestré malby a spoustu výkonné poezie ke čtení. Po několika nasosáních ze silné dýmky bylo jasné, že se bez zákusku neobejdeme a během několika chvil, mezi kterými se u stolu konečně objevila i Christina Bera, přišly nejlepší burgery, jaké jsme měli možnost ten den jíst, pěkně spolu s kroketkami do ruky a omáčkou, co hrdlo ráčí. Je pravda, že u nás sice nemáme tak akční burgery, ale několik jich tu už taky je, takže si je můžu do práce objednávat klidně každý den, tedy pokud budou ochotní mi na kartičku napaštit samolepku s burgem od hlavy až k patě.

Večer se vyvíjel v pivním režimu, protože konceptuální umělci sídlí vedle baru, který každého zachrání, když zrovna dojde pivík. Fígl, že si to s sebou vezmeš ve skle, známe i z Vinotékova, nicméně je to pěkný a milý pocit, který umožní si vše vychutnat s nadšením a klidem. Tedy hlavně s klidem. A když je řeč o klidu, tak teprve teď všichni najednou čtyřkaří, i když čtyřky nejsou už zas tak nové a určitě někdo v zákulisí už tajně pracuje na nových nextgenech, které všem zasadí zdrcující úder. Z Davídkové čtyřky se vyklubala 1000 non-slim a dost to dávala, když jsme koukali na televizi z takové dálky, že to snad ani nešlo. Ale to je možná jen moje chyba, že ani při stopalcových úhlopříčkách netuším, co dělám, tedy že všechna má činnost je projevem nevědomosti.

Ráno, tedy hned po noci strávené s medvědem pod hlavou, nás překvapila velmi důmyslná snídaně paní domu spolu s dalšími, úžasnými kaštánky, které vytvářely útulno a dojem probíhajícího podzimu s čajem. A kávou. Do čtyřky pak zrovna dorazil Jindra-pašík, takže dlouhé čekání na dlouhý roh, vlastně na Kingdom Come, bylo jaksepatří u konce, čímž se završilo spoustu dalších otevřených otázek. No a když je po snídani a kávě, znamená to většinou jen jednu věc — oběd. Byla by škoda, nezakončit celou svatomartinskou výpravu nějakou tou kachýnkou do žaludku, takže jsme zašli na čínu, protože jsme se alespoň dozvěděli další nezvratnou pravdu, a to, že větší porce je menší. Vlastně teď je všechno menší, i když je to větší. To jako když je menší kafe větší a naopak. 

V rámci výpravy měla i má králíčková víla konečně možnost vidět pár střípků z Brna a neděsit se jich jako já. Problematická byla akorát Joštova koňská socha, jelikož pod ní akorát toho času leštili nové kluziště, takže tam nebyl úplně otevřený přístup. Ale zase — co se dá dělat, není každý den povznesení. Z odpoledne a z večera pak už zbyla zase jen šmouha a odcestovali jsme opět vstříc našim kocíkovým dobrodružstvím, abychom opět jednoho dne mohli šťastně zopakovat slibné chvíle. A ty nadejdou dost možná dříve, než se nadějeme.