Eida.cz - Nečekaná derivace

O zubních chobotech toho moc nevím. Vlastně o nich nevím vůbec nic, o jejich existenci mi povídali, že mu hráli, až ve dnech nedávných. Byly to dny nostalgických prozření, plných zubního dobrodružství a nesmírných skoků a posunů vstříc nevyhnutelné limitě, jejíž obrysy už jsou až příliš konkrétní. Nadešel podzim a s ním čas prvotního úhynu. Ale jako je tma součástí světla, je i vyhynutí součástí vývinu. V to věřím.

V první řadě se naplnilo rčení o tom, že to chce víc čipu. Samozřejmě M3 je v plánu, protože je teď špičkou, ale prakticky M1 pořád nebylo poraženo, protože je ztělesněním budoucnosti. Pamatuji se, jak jsme během covidu vůbec nevěděli, co to, ale teď najednou tududů, mám tři. Tedy nemám, ale v jeden okamžik se tomu tak stalo. V první řadě přišel jeden 16GB model na místo původního 2011 i5 ve snaze nahradit náš čumáčkovský server. Hlavní motivace byly celkově taky tři – snížení spotřeby, pokračování totálního přechodu od Intelu a pak taky příprava na budoucí vícevláknové dobrodružství.

Od prvních pokusů s Linuxem na M-čipech uteklo hodně času a je vidět, že na tento účel je to už velmi dobře uzpůsobené. Dostat Debian s Asahi kernelem na M1 byla doslova hračka, tedy za předpokladu, jak to bylo původně konfigurováno. Asi bych to nedoporučil někomu, kdo pro to nemá využití. Server jede headless, tedy není potřeba žádná grafická jednotka, dokonce není ani pořádně využit, jelikož vícevlákonová Folie je pořád jen fikcí někde v budoucnosti. Každopádně v tom minimalismu nejsou patrná žádná omezení plynoucí z prvních pokusů, tedy především poté, co bylo opraveno i zacházení s btrfs. Samotný systém je logicky umístěn a zaváděn s interního NVM na odděleném APFS plátku, služby prakticky ukládají data jen na externí btrfs Optane disky. Všechno jede v 16k stránkách, čímž je tím vším myšleno vlastně jen JVM. A i skrz naše interní omezení je to nesmírný skok dopředu, vše naběhne do 16 sekund proti původním několika minutám na Intelu, a to při minimálních ztrátách.

Macíky se zalíbily a dala by se z nich stavět obří farma, ale kdo neví, nevadí, prostě si je náš malý Ateliáš dá na stůl a bude používat jako osobní miláčky na své cestě za jinými výkony. Jen se ještě musí trochu doučit UNIXovou filosofii, aby využil alespoň pár procent možností, ale jak říkám, všechno je ještě daleko a musíme být rádi, že je alespoň takhle spokojený.

Když dorazil podzim, došlo k několika velmi nevídaným změnám. V první řadě jsem objevil moderní zubní prostředky a dostalo se mi dentální hygge, což je vlastně pohoda na zuby, ale byl to den zvláštních možností a rošťáren a veselí, neboť to bylo úterý. Vlastně ne, i když bylo, ale byl halloween, čas na dýňky. A protože miluji nostalgii a neustále se snažím dostat do dnů bojů a zázraků před cvovidem, zastavil jsem si pomocí sociotechniky na velitelství a po vyzubení se tam šel podívat, maskovaně na čumáka, ve skutečnosti na její jasnost, vrchní velitelku. 

Ke překvapení všech bylo všechno jinak, ale byl jsem na patře odchycen a v rámci teorie her se rozpovídal o dalších záměrech návratu na velitelství, protože je to nevyhnutelné a vyhynutí se blíží. Než se mi dostalo pochvaly, srdce se naplnilo hrdinstvím a všechna kouzla a všechnu moc okamžiku jsem pak byl schopen vstřebat a vložit do dopisu, kterýžto byl nadrápán krví, teda vlastně ne, ale byl napsán velmi klasickou metodou tradičním inkoustovým perem, ne-zcela kompatibilním s mým stylem psaní, ale velmi povznášejícím ve smyslu rozšiřování dalších úrovní schopností při honbě za dokonalostí.

Počítám s tím, tak zní plán, když už mi to poslední dvě lanýžové bytosti řekly. Na strategické úrovni se ovšem neobejdu bez konstanty, zároveň mi jest mi ctí i konstantou být, bít srdcem v rytmu. Na druhou stranu je největším nebezpečím pro konstanty den, kdy přijde nečekaná derivace. Jak asi víme, derivace konstanty vynuluje a zůstanou už jen neznámé. Nedovolím však, aby se to stalo nadobro, ačkoliv dění a situace v tomto týdnu nasvědčují relativní zkáze. Dovedu si představit, jak to mohlo být těžké říct, tedy jakou strukturu měl ten strach, že třeba přestanu na zázraky a hrdiny věřit, když dojde k derivaci mé konstanty, ale když potlačím chvilkový smutek, nemyslím si, že k tomu dojde a strach není na místě, nepřestanu mít na dlani obdiv a úctu. Hlavně kvůli tomu, že to nastavení velení je v srdci a ne ve vlasech, tedy spíš ve vnějších okolnostech, takže stačí věřit. Ostatně, jsem na tom celou dobu asi právě tak, vnímán a bez velení, bez robotizace a vyššího rytířství. Ale bylo by smutné platit až krutě vysokou cenu za zdánlivou moc, kterou těch pár písmen nabízí, zvlášť hrozily-li by právě nevídané derivace konstanty.

Ten stav je ale schopnost. A možnost si vybrat; nakonec nikdo by neměl chtít být automaticky nešťastný, naopak dělat pro vlastní štěstí cokoliv, jen nic nenarušovat. A protože máme konzumenty a málo producentů, je potřeba to dohánět během větších dnů, které teprve budou – a je legrace, že současné a už velmi dostupné  technologie dávno předčily naše nejdivočejší sny z dětství, tedy můžeme napravit všechny zločiny, dokonce i ty způsobené plánovaným zaostáváním spotřebního průmyslu za socialismu, kdy se litinové vložky do skříňových zámků dělaly ledabyle. Dneska stačí za minutku si to jen překreslit podle vlastní fantazie a upéct na 3D tiskárně z ASA filamentu a je vymalováno, věc funguje jako doslova ještě nikdy, zvlášť z výroby.

Nevím, jestli je to stále v kartách, bál jsem se je otevřít, ale začátek tomu napovídal. Jednoho dne, až nás na konci všichni opustí, budeme konečně dokonale svobodní, byť jen na okamžik. Ale zvídavost je atributem mnoha životů a není potřeba se bát – dost možná je jakýkoliv konec úplně jiným začátkem, začátkem cesty za novým dobrodružstvím.