Bylo by fantastické udělat z nudného příběhu o cestě studeným větrem do lékárny dobrodružné vyprávění na celý večer, co by se dalo poslouchat během mlsání u krbu a každý by mohl hlavnímu hrdinovi neustále fandit. Asi to ve skutečnosti ale tak snadné není, protože kdyby bylo, byl by takový příběh přece už dávno hotový. Nebo ne?
Zatímco je naše nesmyslné velení vylapováno a odesíláno do podzemí, za okny začalo konečně mrazit. Je to zvláštní, protože mám v hlavě stále zaseknutý srpen, minimálně ten den, kdy jsem četl učebnici pro děti kdesi na zápraží a okolo běhal divoký pejsek, zatímco kdesi hrozilo, že naše přání nebudou vyslyšena. Byl to vskutku zajímavý den, jistě, plný želviček a vůní a slunce, kam až oko dohlédlo. Když teď vyjdu, stromy jsou už holé, protože čas s počasím léta i podzimu poměrně rychle zamával. Nevnímám to, je to skoro jako za časů. Snad je to dobře. Snad je to za odměnu. Pokud to ovšem není trestem.
Ve včerejší noci mi přistál do pošty konečně diplom za uplavání padesáti metrů na zahraniční univerzitě a musím se u toho ptát, jestli je tento pocit rotace a vznášení se spíš osvobozující, nebo svazující. Tyto kroky mi přijdou jako výplní mezi současným světem a tím zářivým přechodem do světa lanýžových bytostí, které se už nedají nikým chytit. Je to jako viset uprostřed cesty kdesi mezi Měsícem a městem temných elfů. Jistě vím jen to, že zpátky jednoduše nechci, už nemůžu, nebylo by proč žít. Dlouho očekávaný dýchánek tedy nezvratně započal a vzhledem k okolnostem to bude dle očekávání velmi smutné a osamocené, přestože nejde vyloženě o hořký konec. Jenže tak to už zkrátka je. Když jsem se vracel z minulého metodického dýchánku, měl jsem pocit, jako když mi umřel křeček – nebo když někdo řekne, že Ježíšek už neexistuje. Že dodo doopravdy vyhynul. Je pochopitelně jasné, že hrdinové neexistují, s tím se dá smířit. Ale je hrozně zvláštní, jak někdo přijde se svým nevyhnutelným pádem, jak kdyby se omlouval, jak kdyby hleděl jak duše bez těla, jak by mu snad pánbů kopal hrob pro strážnýho anděla. Lesk se obyčejně nedá ztratit okolnostmi, to jen to přesvědčení, které se vytratí, může mít takový vliv. A přesvědčení je emergentní atribut; tak mi řekni, proč si myslíš, že si nezasloužíš obdiv, řekni mi, timida stella morente, prosím něco na zahřátí. Řekni, že jsi hrdinou, neexistují žádné limity. Můžeme mít naprosto všechno.
Teď tu do zpráv zase padlo, jak si někdo někdo žije. Ale proč by to mělo být zajímavé, kde je v tom myšlenka? No tak jsou ti čiperníci v průmyslu, to je toho, uměli bychom to taky. Jenže za jakým účelem? Úspěch je subjektivním stavem mysli, přece bez ohledu, jak to vnímají druzí. Třeba i proto svou bolest maskuji za úspěch a procházím se podzimem, ale nemám jediný důvod setrvávat v prostředích, která nepřispívají v růstu, i kdyby na chleba nebylo. A současné dění mezi vysokými posty je toho důkazem, že pohodlí nemůžeš prostě vyměnit za vlastní úspěch. Jakkoliv to bude, chci cítit konstanty.
Moje výprava do lékárny byla podmíněna a motivována nejen eReceptem, ale taky možností rovnou si vyzvednout vál z Alzy, která mi tam stejně poslala cosi jiného a jako omluvu vrácení poplatku. Hezké, no ale z hezkosti si asi nic nenasosám. To je stejné jako s těmi RPi5 v nedohledných dálavách – existuje příslib, že jednoho dne, možná, možná na konci těchto dnů přiletí a budou skvělá, ostatně by se dala prodat za libovolnou sumičku, když je jich nedostatek. Ale zpátky k té výpravě. Byla podnětná, nostalgická. Z banky hezky pěšky a úplně jsem vynechal croissant, protože na něj prostě nebyla vhodná konstelace hvězd. Nebyly zarovnané na čtyři; ale moc hezky se koukalo na postupné stmívání a neúprosný studený vítr, který šlehal do obličejů všem, co měli podobný smysl pro výpravu. A v okolí parkovišť už rostly opět ohrady pro stromky, to snad aby jim neutekly. Příprava na Vánoce, tuším. Ale nevím, pořád mám ještě v hlavě léto a posun není zrovna v zobáku. Ale na zahřátí posílám očení, svůj sen a výtku, že můžeme být ještě výkonnější.