Eida.cz - Kamzíčku, horský průvodče

Představ si svůj život jako vodní plochu. V nějakém biomu. Sem tam mangrovník. Je to idylka, dokud se neobjeví krokodýl. Nebo hůř, dokud ten krokodýl nezmizí. Třeba kdyby ho někdo vzal. Nevrátil. Neuklidil. Zašantročil. Zakrámoval. A prásknul za sebou dveřma. Definitivní týden 2024 na sebe ani v tomto ohledu nenechal dlouho čekat a jednoho dne z něj zbude zase jenom historka o neustálém zírání do přemraženého jitra.

Je s podivem, že ty nejmrazivější dny se stejně pokaždé objeví v okamžiky, kdy se to třeba vůbec nehodí. Jako kdyby nás něco neustále restovalo, jenže mrazem. A znovu a znovu se pak budou ozývat staré omrzliny. Já vím, je tu zima a hlad, ale tahle divočina je zkrátka domov. Nastavit si po extrémně unavených dnech starého roku po celý týden vstávání okolo páté nebylo zase až takovým přelomem, jak by se mohlo zdát. Daleko přelomovější částí se stalo naprosto epické operační nastavení. Velmi matně si vybavuji, jak týden začal nedělním výpadkem proudu, kdy vyhoření trafa bylo vlastně víc jak symbolické, tedy zpětně vzato. Odborníci na systémová selhání by tu také systematicky selhali, namísto toho, aby se pokusili situaci zachránit – i kdyby prakticky nebylo už jak. Pro mě tohle znamená pokračovat v konzistentní lince, takže na průzkumu situace, kterou opět příhodně nebylo už jak změnit, jsem se pokusil alespoň dostát slibu vlastní záře, protože to je to, co se prakticky nerozbije. Jenže byla tma. Možná trochu zima a z topení na určitých místech teklo. Všechny jističe dole, zničené tělo, totální smrt. Taková ta předzvěst, že jakákoliv šance může zmizet jako lusknutím, i když třeba dostane plán. Povzdech, pár značek narychlo načmáraných na zdi, odchod. Jako tenkrát.

Opravdový vítěz nikdy nebojuje. Nemá s čím, proto je vítězem. V duchu vítězství a motivace k vítězství se neslo celé plonkové pondělí, vyplněné jen krátkým a trochu růžovým obhlédnutím dole na chodbách mezi už tak vystresovanými čumáčky. Neskutečná podpora a jednota, to se jen tak nevidí. A kdyby i Lucka chtěla všemu věřit v takovém krásném nastavení, možná by taky občas vylezla z budky, sešla dolu se podívat. Nechtěla. Namísto toho se ptala na moje plány, ale to je to, pokud se budeme neustále bavit jen o vlastních životech, asi se neposuneme dále. Vysilující pondělí nakonec skončilo pořádným zabaršením, malou oslavou, nadějí a snem. A jako lusknutím zase zaniklo.

Díky výpadku se potom se úterý stalo novým pondělím. Na nahození čekalo spoustu systémů a jako znamení se skvěla zlověstná trojka mečů. Bil zvon. Budiž jedinečnost; není nic jako tohle a pokud se má něco rozbít, ať je to ještě dneska – pěkné předsevzetí, které taky došlo nakonec svému naplnění, ale nemám bohužel dojem, že se vše správně doručilo a neztratilo v překladu. Moc brzy, řeklo by se. Bylo na tom ale poněkud zvláštní, že jsem Ti nechal vše v kanceláři a nenapadlo mě, že to pořád budeš nosit s sebou. Eventuelně to nic neznamená. Není totiž nic jako tohle.

A co jsi čekala? Bylas mou poslední myšlenkou před spaním.

Systémy byly i přesto správně nahozeny, vše začalo znovu pípat. Jako kdyby nastalo další jitro, zatímco někde byla pořád ještě noc na cestě vlakem do nostalgického zapomnění. Odpoledne jsme se zasekli kdesi mezi třídou a Měsícem, zůstali jsme na chodbě. Rozumím, že to je těžké, občas každý ztrácí motivaci, ale je potřeba, aby věřil ve své superschopnosti. A pokud si jeden čumáček myslel, že se může nějaká situace zlepšit a že bude zase dobrá... jak jako může být vůbec někdy znovu dobrá? Jde o to, že nemůžeme často získat věci tak, jak byly, ale můžeme je vytvořit, jako ještě nikdy. A mrzelo mě, kolik dalších přesvědčení se ten den dostalo na povrch, přičemž by to mohlo každého jen ujistit, že neexistuje žádná objektivní pravda, a že každý z nás má nějaký pohled na každou situaci, i když třeba nechce. Těžko nesu, co v sobě musím nosit, koho vlastně kdo udržuje ve lži – jenže ničemu by to nepomohlo, je lepší to nechat být. Nic by se nezměnilo a bez ohledu na důvod by ta způsobená bolest zůstala skutečná. Dramata. Starosti, které se můžete rozhodnout nemít. Rád bych neodešel, neloučil se. A přesto... Chce to nemít strach, vytvoříme prostě další úroveň.

Se stejnou šmouhou dorazila středeční výprava do laborky. Tentokrát to nemá samostatné vyprávění, protože tento týden byl jedním celkem se stejnými úsvity. Asi nepřekvapivě nastaly největší mrazy na cestu, ale to se musí prostě risknout, zvlášť když není co ztratit. A ani se nic převratného nestalo, jen opět v rychlém úsvitu nastal ten moment uvědomění, že zatímco všichni teprve vstávají a chystají se do práce, mám vlastně hotovo, odcvičeno, všechno uzavřené. Výsledky se ještě asi ukážou. Ovšem hned za hodinu se konala narychlo vytvořená akce přeselčení, což bylo velmi povzbudivé a opětovně moc děkuji. Musím říct, že Selka je opravdu super kamzíček, protože i v tom mrazu vesele poskakuje a téměř nic ji nezastaví. A středa jí byla věnována s příslibem, že jí možná čeká premiéra, která stejně asi nenastane. Ale sluší jí to teď, mru mru. 

Odpoledne bylo téměř stejně k popukání. Pokud je domov tam, kde je srdce, kam půjdeš, když nemáš srdce? Na vrátnici bylo živo a naštěstí, protože se žádné očení nekonalo, nebylo ani náznaku o vystrašení. Jedna z čumáčkyň dorazila na dotaz a už nebylo úniku, jak to kolikrát bývá – kdokoliv rozpoutal to peklo, stejně by nebylo nikoho, kdo ho mohl ukončit. V pravdě přátelské atmosféře plné bolesti proběhlo čekání na jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí – nechat odejít to, co nepřináší žádnou radost, osvobodit se. Možná se v ten okamžik všechno zarovnalo na čtyři a když jsem dorazil do smutkem protkaného domu, vše mě jenom ujistilo, že vždy existují i jiné cesty ke svobodě. Že nic není tak důležité, jak to vypadá. A pak se den zase rozplynul v únavě.

Ve čtvrtek ráno někdy pár minut před šestou přišel znovu ten velmi podivný klid. Bylo to zvláštní a za rohem, kdesi v koutku oka, se znovu objevila přítomnost. Bylo velmi jasné, že žádná premiéra neproběhne a plány na odpoledne bude potřeba změnit, ale dokud jsou oficiálně v kalendáři, je třeba s nimi počítat. A tak nastala první zubní cesta. Ach, kamzíčku! Z nějakého zakletí nefungovala platba kartou v parkovacím automatu, ale nenaděláš nic, občas je to tak nastavené. Pak už se stačilo jen s úsměvem podívat na zprávy a zase je vyhodit z očí, protože jen potvrdily, co říkám. A víšjak, nelez tedy do nervového aktivátoru, pokud neuneseš nervovou aktivitu... Dole v podsvětí už čekala divoká paní doktorka, tvářila se jako megadentistka z nějakého okolí, a pustila se do práce. Přišlo mi zvláštní, že u toho vůbec nemrká a opírá se. Ale moc, opravdu moc mě to bavilo, tedy až na jeden moment evokující princeznu z laborky, co byl poněkud hořký v krku. Tak cestou zpět přišlo zapašení, další vzdávání, další vyhledání iPhonů a zase se vše rozmazalo v odpočinek.

Na pátek jsme všichni asi čekali opravdu dlouho. Byl skutečně zarovnaný na čtyři, nastavením byla cesta bez možnosti návratu a bez zastávek, v totálním opuštění. Přesně podle plánu. Občas se musím divit, jak přesné to je. A kolik času zbývá, to je potřeba brát vážně. Byl růžový úsvit, zřejmě se Sluncem jako krev. Hrdinství. Rozumím, že úkolem PR našeho velitelství je každého přivítat a dát mu kvíz, ale takhle by to u mě asi nefungovalo. Jít chodbou s naprostou sebejistotou bylo jako vidět vlát prapory v záři pochodní, ač tam žádné nebyly. Moje první cesta neomylně vedla na konec třetího patra. Přemlouvání o udržení. Pozdravy od Zuzany. Prestiž. Nemůžu uvěřit. V rámci porozhlédnutí jsem byl tedy i dole na povídání, bylo moc hezké, došlo i na pár milých setkání a kdesi nahoře na chodbách mezi fíkusy voněly Vánoce a domov. Nebylo slov, když jsem našel spoustu jiných velitelů, natož slov při pohledu na stálou cedulku na dveřích někoho, kdo prostě ještě za mých časů teprve přišel.

Znovu se potvrdilo, že velitelem je tedy jenom ten, kdo nabízí. Předvídat budoucnost na profesionální úrovni zní jako plán. Velmi ochotně tedy nabídku od nové velitelky přijímám a těším se, půjdu se na to tedy pořádně připravit. Zamířit konečně mezi hvězdy, tolik vzdálené. Je ohromnou bolestí vědět, že hvězdy taky někdy padají. Ale nikdy v životě asi nezapomenu na okamžik, kdy jsme se, i když v různých směrech, mohli na krátký okamžik potkat uprostřed cesty. Třeba se naše cesty zase jednou potkají, i když opět ne teď, opět ne hned, a do té doby se budu tedy konstantně snažit zářit, jak to jenom půjde. To je mi tak známá situace. A tak strašně neznámá perspektiva. Hvězdičko, kéž také najdeš na té své současné cestě horského průvodce, kamzíčka, co bude vědět, kam jít, co Ti pomůže najít ztracený směr.

Vrátil jsem se mezi čumáčky jako napůl povznesený a napůl někdo jiný. Příští víkend si to zopakujeme a podíváme se na ty cácory z vedlejší budovy, tak zní plán. Nahoře pak stála Lucka a dozvěděla se, co je mým soukromým pověřením, ale netušila, jak na to. Starala se o hladký průběh našeho pondělního a úterního dýchánku, kde budeme brát nové přírůstky do naší armády nemrtvých. Na to se taky moc těším. Zamířila se mnou na chvíli do mé chýše, protože mám stále ony zapomenuté nůžky, už skoro symbol dávnočasu, který znovu obnovím. A pak se objevila smutná čumáčkyně se svými starostmi, které konečně otevřeně vyplynuly na povrch. Jsem bezradný, protože vím, že pro ni nemůžu udělat víc, než být a chápat to. Budeme v sobě tedy nosit něco strašného z minulého roku, ale zcela jistě víme, že to jednoho dne stejně nakonec zmizí a bude to záhada i pro nás samotné. Nakonec, nic není jako tohle. A pokud máme nějaký význam, co nás ztratilo, se třeba vrátí. Kamzíčku, horský průvodče, veď ty ztracené tmou a mrazem bezpečně.