Eida.cz - Dny v plamenech

Doslova. Byl to měsíc, který se sklouznul skrz pláně času nepředstavitelným způsobem. Dost těžko se dá také posoudit, zda vypukly už v průběhu letní dny, nebo až teprve teď – spíše až teď, když nebylo na nic dost času. Nikdy není dost času, všichni chtějí všechno hned hezky na konec roku. Vzal to čert, užijme si nebíčka.

V rámci posunu na nekonečného vývinu mi přišlo fér si jako dekoraci konečně nastavit dlouho obdivovanou kachnu, mám teď konečně více kachen ve svém okolí, bude to nakonec mé – píseň kachny. Tedy doufám. Stačilo by už jen uklidit a užívat si to. A to přijde. Zatím se k tomu nedalo pořádně dostat z několika důvodů, možná i objektivních příčin, ale co se dá dělat. Namátkově jednou z nich byl třeba velký atelonský koncert v rámci avéria, který jsme zkoušeli streamovat přes celý svět a zadařilo se. Vypichuji to především proto, že jak jsem si půjčoval selftyč, trochu jsme s ní s pejskem šašili a jeden nikdy neví, kdy bude nějaké jeho šašení poslední. 

Nějakou středu týdny zpátky jako obyčejně provádím měření, všude je spoustu nukleárů a děti z nich svítí, když tu náhle už od brány vidím obří sloup dýmu, značící už tak předzvěst špatných zpráv. Tak přijdu a hled, vše prve vyfocené je v plamenech, hasiči poskakují a co neshořelo, zůstalo zalito vodou. Jako dobrá zpráva se dá k tomu dodat, že kritické systémy, jako třeba Minec, běžely suprově bez jakéhokoliv výpadku i během katastrofy, takže je to všechno hezky ve čtverečku. Ale jak říkám, tohle se prostě stane pokžadé, když potřebuješ víc času na matlání a práci v něčem, o čem ti nikdo neřekne, jak to má vypadat a kdy jsou vlastně termíny.

Tak ale stihlo se. Nakonec. Jako vždycky. Vybavuje se mi několik dobrodružných výprav, kdy konečně začalo být cítit přicházející léto a jeho volnost spolu s tíhou vývinu, třeba během napékání vílích bochánků, kdy došlo k manifestaci hodiny superschopností. Dál k tomu asi patří docela zmatený sen s chozením kdesi po cizím městě, ze kterého ale vyplynulo ponaučení, že svým korepetitorům bychom měli vždy za odměnu dovézt živou husu. Tak nějak se to vyplnilo už během road-trip-koncertu v Cholticích, ale to už je tak vždy, kdy se naše myšlenky protnou do zdánlivě nesouvisejících východisek. A pak z nich zbude jen šmouha s perlovou sponou ve vlasech.

Velmi pozitivně hodnotím výpravu dovnitř do vesnice, kde mi to přišlo naprosto kouzelné a na místě s plakáty byli všudypřítomní brouci, zatímco lipokvěty voněly ze všech stran. Bylo to jako zastavit se v čase s možností probouzet se každé ráno do radosti a ještě u toho zažívat kočičku. A stejně tak by šly popsat i zubní výpravy, kde jsme dali dohromady nejen hlavy a zoubky, ale také prožili dentální hygge – a pocit svěžesti rána a dopoledne na kraji léta je snad to nejlepší, čeho se dá dosáhnout.

Zakončením úsilí tedy bylo úspěšné vkročení mezi lanýžové bytosti a třeba se jednoho dne také stanu opravdovou mocnou bytostí, duchem fakulty, nebo něčím takovým. Sice nemám za sebou Tvoje světlo, ale pokusím se svítit nazpátek, abys nikdy nezapomněla, že cokoliv, co si vysníme, je možné. Pokud to vezmu z praktického hlediska, tak ač je ještě extrémně brzo na hodnocení toho, jaké to je, tak musím říct, že od samého začátku nic nechápu, hlavně kde přesně jsou nasazené laťky a jak co bude probíhat. Totiž napsat věc by samo o sobě šlo, kdyby tedy dávalo smysl, co přesně má obnášet – ale je tohle všude podobné? Je to třeba i na naší škole čar a kouzel, kde čumáčci taky neví, co je přesně na konci čeká? Možná. Asi by se hodila ukázka pro všechny případy a všude. No ale ta část osobní byla ještě více matoucí, asi jako když někdo šlápne na integrál. Hned po výstupu z parkoviště naběhla mohutná nostalgie a chuť získat výkon zas do rukou. Za akváriem, kde minule všichni dostali bod, se odehrával dýchánek složený ze dvou částí a velké spousty lidí, co neměli pořádně žádný plán nebo účel, ale bylo od nich hezké, že dorazili. Velitel na jazylky si mnul ruce a s britským přízvukem vyjádřil značnou spokojenost nad výsledkem a vše schválil na první dobrou, snad bez zbytečných ochechulí, ovšem ještě podivnější bylo mluvit s kočičáky praktické části, kteří vlastně chtěli slyšet jen převyprávěný příběh z papírů a ptali se, jak se mám a co si myslím o robotech. To proběhlo... velmi pěkně. Neřekli ani slovo a pak se slehla zem. Kdybychom se pak ještě s jedním čičmundou zpátky na parkovišti nedomluvili na osobním pokecu s veliteli, zůstalo by vše ještě větším otazníkem. Koneckonců první domluvený dýchánek zase ukázal, že spíše půjde o vyšší vrstvy systematické spolupráce, než o nějaké koumání nad konkrétními výkony. Tak uvidíme. Jdu na to, brb.

Z dýchánků si chci ale užít letošní dlouho očekávanou výpravu a po návratu se pustit více trochu do zútulnění prostředí, už to chce, a to nejen po stránce kachnové. V rámci velké kutby mám teď nově pořízená ESP32, protože se ukazuje, že to jsou velmi super čipy, se kterými by mohla být i docela legrace, takže snad se to prokáže, bude se s radostí improvizovat. Tak nějak má všechno už dané struktury, takže věřím, že se všechno, pokud nedojde k apokalypse, bude posunovat plánovaným směrem. Je na to z minula polštářek. Zní to krásně.